Útok titánů je nejnovější manga sérií u nás. Její první díl vydalo nakladatelství Crew letos v září po dlouhodobém nátlaku ze strany fanoušků a hlavně díky jeho celosvětového úspěchu podtrženého anime adaptací. V Japonsku brzy vyjde již 15. svazek, přičemž autor Hadžime Isajama avizoval, že manga ještě ke svému konci nespěje. Proč si ale získala takovou oblibu? Z Crwe nám zaslali recenzní výtisk prvního svazku tohoto hitu, a tak se na tuto otázku nyní pokusíme najít odpověď. Je nám samozřejmě jasné, že zejména díky anime je příběh Šingeki no Kjodžin už notoricky známý, ale i tak by následující recenze mohla přijít vhod někomu, kdo toto univerzum buď nezná, nebo váhá s nákupem českého vydání.

Manga se odehrává v zajímavém světě plném lidožravých obrů (titánů), proti kterým se poslední zbytky lidstva obrnily 50metrovou zdí, přes kterou se žádný titán nedostal dlouhých sto let. Aby to ovšem nebyla nuda, autor nás s radostí vrhne rovnou do okamžiku konce tohoto relativně bezstarostného života obyvatel království za zdí, kdy se objeví obří titán převyšující mohutnou zeď a prorazí v ní díru pro své o něco menší soukmenovce. Začíná tak boj o přežití, protože jakmile vás některý z titánů dožene, je konec. Již začátek příběhu tak dává jasně najevo, co od něj lze nadále očekávat. Akce, pocit strachu a smrt v knize opravdu nechybí. Samozřejmě jsou přítomné i ukecané pasáže, ty ale nenudí a vtahují čtenáře do fungování tohoto univerza balancujícího na hraně zániku lidské rasy. První svazek tak krásně uvádí do příběhu a předkládá hned několik záhad, na jejichž vyřešení si čtenář bude muset počkat do budoucna. Kniha má skvělý rozjezd, načež přibližně v polovině zpomalí, aby ve svém závěru ukázala, v čem je její síla. Během čtení posledních stran nebudete věřit svým očím a po zavření knihy budete celí nesví z toho, že na českých pultech ještě není další díl, který by vám prozradil, jak to bude dál.

S postavami je to už trochu horší. Chybí jim totiž jakákoliv hloubka. U vedlejších postav se to dá odpustit (především kvůli jejich vysoké úmrtnosti), u hlavních hrdinů to ale představuje problém. Jsou nevýrazní a každý z nich má snad jen jeden charakterový rys. Doufejme tedy, že se budou v budoucnu prohlubovat a vyvíjet. Na druhou stranu si však autor zaslouží pochvalu, že z nich nedělá kdovíjaké hrdiny. Jsou velmi lidští a je třeba uznat, že se chovají poměrně uvěřitelně. Je to znát především v situacích, kdy jim jde o život. Autor zde krásně ukazuje, co s člověkem udělá strach, když se dívá do tváře patnáctimetrové smrti.

A pak tu máme kresbu, kvůli které se fanoušci této mangy tak často hádají s jejími odpůrci. Jedná se totiž o autorovu prvotinu. Hadžime Isajama má očividně hned několik problémů s kresbou postav, a to zejména v první polovině knihy. Například postavy nakreslené v pohybu vypadají spíše jako naaranžované figuríny. Nejvíce to odnáší anatomie těla v pohledech z dálky. Detailnější scény jsou poměrně v pořádku, ale jakmile jsou postavy nakreslené z větší vzdálenosti, nabízí se občas otázka, jak je možné, že se vůbec udrží na nohou. Nejhůře se tento neduh projevil na dětech, jejichž fyzické proporce nejsou kolikrát v souladu se životem a jejichž velké hlavy vám nedají spát. Kresba se s postupem knihy naštěstí zlepšuje, takže lze předpokládat, že se autor svých nedostatků časem zbaví. Když se ovšem snaží, dokáže kreslit opravdu pěkně. Nejvíce je to znát na dvojstránkách, které vypadají jednoduše skvěle. Ještě je třeba dodat, že Hadžime Isajama rád a hojně využívá šrafování. Nejspíše se jedná pouze o pokus zakrýt zmíněné nedostatky, ve výsledku to však přispívá k atmosféře strachu a třesu. Celkově vzato na tom tedy kresba není tak špatně. Děj se odehrává v obyčejných městech obehnaných zdí, na pozadí tak není příliš co zkazit a kresba postav se postupně zlepšuje. Hlavně ale tento nedokonalý a nezvyklý styl společně s nezdravou přemírou šrafování dodává prvnímu svazku správný hororový nádech. Můžeme tak polemizovat nad tím, zda autorovi nejsou jeho nedostatky v kresbě spíše k užitku.

Tolik ke zhodnocení díla jako takového, ale jak si nakladatelství Crew poradilo s jeho českým vydáním? Pokud jde o logo knihy, to je naprosto parádní. Nápis Útok titánů má skvělou grafiku, jejíž třešničkou na dortu budiž krvavý šrám přes celé logo. Dobře odvedená editační práce Martina Šveňka pokračuje i uvnitř samotné knihy. Jak bývá u Crwe zvykem, všechny japonské znaky jsou pryč a jsou nahrazeny českým jazykem. Bod navíc dostává editor za trefné použití fontů u citoslovcí. Občas trochu vadí citoslovce „Fííííííí“, které svým vtipným zněním může pokazit atmosféru (navíc se v knize objevuje dost často), nicméně pro vítr se jiný výraz hledá samozřejmě dost těžko. Tím se ale už dostáváme k překladu. Ten dostala na starost Anna Křivánková, která pro nakladatelství Crew přeložila již dost titulů a v tomto oboru má za sebou i dřívější práci pro Hanami. Překladatelka tedy není žádným nováčkem a v Útoku titánů jí toho nelze moc vytknout. Také chyb gramatických je zde poskrovnu. Za povšimnutí stojí pouze jedno špatně rozdělené slovo na konci řádku a sem tam chybějící tečka na konci věty. V Crwi jako vždy odvedli dobrou práci, a tak není důvod, proč se českému překladu Útoku titánů vyhýbat.

Útok titánů je dobré čtení, i když se nejedná o žádné převratné dílo oplývající genialitou. Je to ovšem manga přetékající atmosférou a rozhodně nenudí. Takže na nic nečekejte a fíííííí do knihkupectví či eshopu, litovat nebudete. Je pro to ideální čas. Již brzy (8. prosince) totiž vyjde druhý svazek, bez kterého byste po závěru toho prvního nedočkavostí dlouho nevydrželi.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkujeme nakladatelství Crew.